Expedice Kačkar 2009
10. Sjezd k moři
předchozí kapitola : 9. Zpátky do civilizace
Po sbalení a snídani jsme již před devátou, kdy má být plánovaný odjezd, vzorně nastoupeni na otogaru. Náš asi 25místný autobus je narvaný až k prasknutí, jak jsme později pochopili, autobusy tu neslouží pouze pro přepravu lidí, ale hlavně věcí. Byli jsme rádi, že jsme obsadili poslední volná sedadla vzadu. Batohy nám přivázali na střechu, bohužel během 7,5 hodinové cesty samozřejmě aspoň půl hodiny pršelo, takže všechny batohy kromě mého byly na konci pěkně mokré.
Cesta byla opravdu dlouhá, jeli jsme asi 300 km přes nádherně položené horské město Artvin směrem na černomořské pobřeží do města Hopa blízko gruzínských hranic a dále po přímořské dálnici přes Rize až do Trabzonu.
Ačkoli Turecko leží mezi Středozemním a Černým mořem, valná většina plážových turistů tráví dovolenou pouze na pobřeží moře Středozemního. U Černého moře totiž ani žádné pláže nejsou, aspoň tedy ve východní části, kudy jsme projížděli. Pouze obrovské kameny nasypané na kraji dálnice a občas uměle vytvořené zklidněné zátoky, ohraničené od volného moře hrázemi a sloužící jako kotviště lodí. Pouze v těchto chráněných zátokách jsme viděli pár lidí se i koupat. Volné moře je však velmi bouřlivé a ani počasí tu nebývá nic moc.
Zhruba v půl osmě jsme vystoupili z autobusu na nádraží v Trabzonu, chytli dolmuš do centra a po chvíli již stáli v centrálním Atatürk parku. Bylo zde opravdu velkoměstsky živo, spousta lidí v kafeteriích a taky aut na okolních ulicích. Ženy tu už šátky moc nenosily, navíc se tu pohybovalo i spoustu vdavekchtivých Nataš, na něž nás upozorňovali již v horách, neboť Trabzon je také významným přístavem s pravidelnou lodní linkou z Oděsy na druhé straně moře.
Nastal čas rozdělení. Tomáš šel nakupovat rodinné dárky a my s Honzou se mrknout dolů k moři. Na pobřeží pod opevněnou citadelou se táhly promenády plné lidí. Hned na začátku byl obrovský venkovní bar s logem Efes. I zakoupili jsme tento pěnivý mok v lahvích a přesunuli se na kamenný násep co nejblíž moři a hypnotizovali jej jako správní suchozemci.
Z pohody nás vyrušila snad jen rychlá zásahová motocyklová policejní hlídka, která nám slušnou angličtinou slušně vysvětlila, že v Turecku se nesmí pít alkohol na veřejnosti a poslala nás do dvacet metrů vzdáleného baru, odkud jsme si pivo přinesli.
Všichni tři jsme pak povečeřeli turecké speciality nedaleko centra na zahrádce na pěší zóně a pak znovu šli k moři. Zbytek večera jsme strávili ve sportbaru v centru, jednom z mála podniků, který měl ještě otevřeno po desáté večer. Museli jsme však počkat, než skončí přenos nějakého mezinárodního fotbalového zápasu, v němž hrálo místní trabzonské mužstvo. Díky tomu však měl bar ještě vůbec otevřeno. Zajímavé bylo, že tu měli jiné pivo než Efes…