českyEnglish

Expedice Kačkar 2009

2. Přesun do hor

předchozí kapitola : 1. Úvodní evropská část výpravy


trasa

Let byl ani ne dvouhodinový a klidný, aspoň tedy předpokládám, protože jsem usnul. Pamatuji si jenom, že jsem byl dost naštvaný, když letadlo dosedlo na ranvej v Trabzonu, poněvadž mě to probudilo a mě se zrovna tak krááásně spinkalo.

Po vyzvednutí batohů a probojování se davem před letištěm jsme se dostali na přímořskou dálnici se zastávkou MHD. Než jsme si stačili rozmyslet, jak se dostaneme na autobusové nádraží, už se na nás nalepil chlápek s kombíkem, že nás sveze. Bylo to pár kilometrů. Poté, co jsem zaplatil nespokojenému řidič dvacku (jedna turecká lira byla tehdy asi dvanáct našich korun), Tomáš mi vynadal, že obvyklá cena je jenom deset lir. Na „otogaru“ (turecky autobusové nádraží – že by z francouzštiny?) jsme koupili lístky do Pazaru za 45 lir na osobu, odkud jsme hodlali pokračovat dolmušem. Tom si šel koupit ještě pivo. Kupodivu ho i sehnal, i když bylo zabalené v novinovém papíru. Hned na to ve 2:30 nám jel autobus, s pivem dovnitř ale Toma nechtěli pustit.

Moderní větší autobus jel celkem rychle po pobřežní dálnici a už ve 4:00 jsme byli v Pazaru. Spolu s námi vystoupilo ještě asi sedm 18letých izraelských kluků, kteří jako my cestovali taky na Kačkar a byli s námi i v letadle z Istanbulu do Trabzonu. Museli jsme sehnat dolmuš do horského městečka Ayder. No jo, ale teď v noci? Autobus odjel a nikde nikdo, pouze nahraný hlas muezzina z ampliónů na nedaleké mešitě. Avšak Izraelci měli vše pod kontrolou. Najednou se zčista jasna odkudsi vynořilo blikající policejní auto a jeden z Izraelců už živě diskutoval s policisty. Nevím, jestli měli policisté na autě napsáno „pomáhat a chránit“, ale řídili se tím i beztak, neboť netrvalo ani deset minut a přijel pro nás všechny mikrobus a odvezl nás do hor.

Ayder

Před sedmou jsme dojeli do horského městečka Ayder, zde končila zpevněná silnice. Každého z nás to stálo 13 lir a řidič byl velmi šťastný, protože měl zaplněný celý mikrobus. S každým z nás se rozloučil podáním ruky. Sice už bylo světlo, ale městečko bylo ještě prázdné. Naším prvním úkolem bylo sehnat benzín do vařiče a pak stihnout dolmuš v devět do horské vesničky Yukarı Kavron, odkud už opravdu půjdeme pěšky.

Sehnat litr benzínu se ukázalo jako velké dobrodružství, všichni místní nám říkali, že v Ayderu ho neseženeme, ale nenechali jsme se odradit a nakonec jsme ho přece jen sehnali. (Pro případné zájemce: v Cafeterii Yilimaz, v horní části městečka.) Potřebovali jsme ho na vaření. Plynový vařič jsme zavrhli kvůli nemožnosti vzít plynové kartuše do letadla. O to bylo větší naše překvapení, když jsme viděli, jak naši izraelští souputníci vytáhli z batohu vařič i s plynovou bombičkou. Když jsem se jich zeptal, jak se jim podařilo plynovou kartuši propašovat do letadla, odpověděli mi, že se informovali u Turkish airlines, a bylo jim řečeno, že to není problém…

Po turecké snídani v penzionu (pečivo, rajčata, okurky, kozí sýr, máslo, výborné slané olivky, med a čaj), umístěném strategicky u počáteční zastávky dolmuše do Yukarı Kavronu, jsme si sedli do mikrobusu a za chvilku vyrazili. Bylo devět hodin a horské městečko se pomalu probouzelo k životu. Nacházelo se tu hrozně moc penzionů a kupodivu i tureckých turistů. Řidič neustále s jednou rukou s mobilem na uchu někomu volal a u každého penziónu pro jistotu ještě zatroubil, zda někdo nechce jet s námi. Na konci městečka už byla kapacita dolmuše zcela naplněna. Zamávali jsme z okna Izraelcům, kteří už dnes dál nepokračovali kvůli zítřejšímu sobotnímu šábesu, na který si museli začít připravovat jídlo a další věci, neboť šábes je den odpočinku se zákazem fyzické námahy. Mikrobus opustil městečko a tím i zpevněnou silnici.

Je neuvěřitelné, co obyčejný mikrobus všechno vyjede. Prašná cesta se vinula po úbočí asi třicet metrů nad korytem říčky a každou chvíli se přes ni z vedlejšího strmého údolíčka valil potůček. Tom bez problémů usnul, přestože kvůli výmolům a zatáčkám jeho hlava neustále v pravidelném rytmu bubnovala o boční okénko. Do Yukarı Kavronu jsme dorazili v deset a cesta nás také stála každého deset, pouze ostatní cestující (Turci) platili 7,50. Tak to jsme to měli dražší asi o to, že jsme měli na střeše ještě ty batohy, uklidňoval jsem se.

Yukarı Kavron

Yukarı Kavron (cca 2200 m n. m.) je poslední vesnice s penziony a občerstveními. Majitel jednoho z nich nás pozval dovnitř chaty a dal nám zdarma čaj. Toho jsme využili a převlékli se do „vycházkového“. Počasí totiž nebylo nic moc - mlhavo, a co chvíli to vypadalo na déšť. Plánovali jsme se utábořit na konci údolí říčky protékající Yukarı Kavronem u jezera Derebaşı, což podle popisů na i-netu mělo být 6-7 hodin chůze. Nám to trvalo asi 4 hodiny, tak krátce bezpochyby kvůli těm dvěma šílencům Honzovi a Tomovi vpředu, ale myslím si, že i normálním lidem by to trvalo tak maximálně pět hodin, popis na síti byl trochu nadsazený. Cestou trochu pršelo a byla mlha. Jinak orientace byla celkem snadná, neboť jsme se víceméně drželi horské říčky.

Derebaşı Gölü

Když jsme došli ve dvě odpoledne k plesu, byla stále celkem slušná mlha, nebylo vidět na druhý břeh, takže jsme jezero pro jistotu obešli, zdali nebude někde lepší místo na stan než na začátku, a nebylo. Pomalu jsme postavili stan. Tak na minutu se roztrhla mlha a uviděli jsme celé pleso najednou. Pak se nám podařilo na chvilku dohnat to, co jsme nestihli v noci, trošku se prospat před večeří. V pět jsme povečeřeli. Večer se opět na chvilku vyčistil obzor, teprve teď bylo možné spatřit majestátnost hor masivu Kačkaru nad jezerem. Také jsem si všiml, že nad jezerem už nepokračuje luční porost, ale začínají kamenná pole. Následoval povinný večerní kecací hrnec grogu (resp. jeho vypití) a pak jsem šel spát, neb jsem se necítil zrovna nejlíp.

Doufám, že nemám výškovou nemoc, pomyslel jsem si. To bych byl opravdu unikát ve 2800 metrech. Ať to bylo, co to bylo, bohužel mi to vydrželo ještě tři dny. Hlava mi třeštěla, hlavně večer, a když jsem se chtěl obrátit v noci na druhý bok, bylo mi, jako bych právě vyšel po schodech do jedenáctého patra. No to tedy pěkně začíná…



následující kapitola : 3. Přiblížení k hoře Kačkar