Expedice Kačkar 2009
5. Pleso v mlze
předchozí kapitola : 4. Výstup na nejvyšší bod výpravy
Snídali jsme v osm, ačkoliv majitel horal nám doporučoval, když slyšel, že jdeme k jezeru Kara Deniz (Černé moře), snídat aspoň o hodinu a půl dřív. Že prý nám to bude trvat aspoň osm hodin. To ovšem neznal Honzu s Tomášem. No, nebudu vás napínat, nakonec jsme to ušli téměř za šest hodin až k dalšímu jezeru, a to jsem se usilovně snažil celou cestu vydatně brzdit, ale marně.
V devět jsme již byli sbaleni a jali se hledat začátek cesty směr Yukarı Kavron, což nebylo úplně jednoduché, ale nakonec jsme se z Olgunlaru nějakým způsobem vymotali. Šli jsme opět malebným údolíčkem proti proudu horské říčky. Na obloze bylo docela oblačno, my jsme však až do sedla pod Çaymakçurem pochodovali pořád na slunci, následkem čehož se mi po zbytek výpravy zejména na nose neustále obměňovala kůže, neboť jsem na začátku trochu podcenil nebo spíš úplně zapomněl na ochranu proti UV záření.
Míjeli jsme opět malebnou horskou vesničku (Döbe Yalya) či spíše letní osadu, kde bylo asi dvacet opuštěných stavení, a snad na jednom byli dva Turci, kteří tam něco spravovali. Já jsem si zatím vychutnával krásnou zelenou krajinnou scenérii. Barevně jsem ji i já sám příkladně vhodně doplňoval svým oděním. Na sobě jsem měl své poslední čisté krásně žlutozelené tričko (no nekupte to, když to bylo v akci) a na zádech jsem nesl batoh ověnčený mým předchozí večer v penzionu vypraným zbylým prádlem. Údajně mělo být všechno „funkční“ a „rychleschnoucí“. A opravdu to fungovalo, některé kousky byly už za dva dny docela suché.
Údolí táhnoucí se z Olgunlaru až k vrcholu Mezovit jsme hodlali opustit přes sedlo Çaymakçur, ale nebylo jednoduché ho trefit. V horní části údolí se totiž cesta najednou rozdvojovala. Ale na nějaké sedlo či spíše předsedlo jsme opravdu došli. Klasicky zase louku začaly nahrazovat kameny, svah najednou zestrměl, teplota poklesla, na suťovištích se objevily sněhové splazy. Do opravdového sedla jsme se pak doškrábali okolo třinácté hodiny. Výškoměr ukazoval 3320, muselo to tedy být Çaymakçurské sedlo (Çaymakçur Geçidi).
Po posilnění jsme začali mírnou mlhou sestupovat k jezeru Kara Deniz. Cesta byla krásně značená mužíky. Po chvíli začalo pršet a dokonce i padat kroupy, mlha zesílila. Přelez pramenů jezera Kara Deniz byl hodně nepříjemný, poněvadž jsme museli přecházet obrovské kluzké kameny. Naštěstí přestalo pršet. Zbýval nám však ještě výstup na poslední sedlo ve skoro 3000 m, u kterého se rozprostíralo naše dnešní tábořiště, a sice jezírko pod jezerem Büyük Deniz (Velké moře). Výstup byl opět strmý po cestě typu cik-cak, která kvůli předchozím kroupám a dešti připomínala spíš potok.
Ještě před čtvrtou odpoledne jsme dorazili na sedlo, z kterého bylo i přes mlhu vidět naše blízké cílové jezero. Hlavní organizátor výpravy Tomáš však chtěl najít ještě to pravé hořejší jezero, které mělo být od toho našeho deset minut na sever. Kvůli zrádné mlze, která se vždy jakoby na chvilku roztrhla, aby nás nalákala, a pak se zase škodolibě snesla, se nám však ten večer Büyük Deniz Gölü najít nepodařilo. Mohli jsme být vůbec rádi, že jsme se všichni tři v té mlze zase šťastně setkali u batohů, které jsme předtím nechali u sedla. Utábořili jsme se tedy u spodního jezírka.
Zřejmě hodně turistů s průvodci tábořila u relativně nedalekého Kara Deniz Gölü. Od jednoho tureckého kluka (průvodce), který byl s francouzským klukem (turistou) na procházce u našeho jezera jsme se pak dozvěděli docela užitečné informace pro naše následující putování.
Ten večer skoro ve třech tisících jsem si najednou uvědomil: Je mi dobře. Žádná slabost, žádné bolesti hlavy. No konečně! Můžu se v budoucnu klidně stát horalem…