Expedice Kačkar 2009
7. Pohodový výlet 2
předchozí kapitola : 6. Pohodový výlet 1
Vyrazili jsme asi čtvrt hodinky po deváté směr sedlo Kırmızı Gedik (Červená soutěska) ve výšce 3125 m. Zpočátku se šlo po jemně stoupající louce, pak se svah trošku zvedl a došli jsme na mezisedlo, za kterým se to pravé sedlo teprv ukrývalo, jak bývá v horách zvykem. Ještě malá náhorní planinka s řečištěm z pramenů, malý zelený prudký kopeček s rododendronovými keři místo kleče a pak už pravý nefalšovaný drsný výstup po strmé skále s cik-cak cestou suťovištěm nahoru. Zde jsme potkali sympatickou turistickou výpravu. Kluci ji samozřejmě předběhli, já jsem džentlmensky počkal a sunul se až za nimi. Na sedle jsme pak zjistili, že jde o čtyři dívky z Izraele s dvěma tureckými průvodci. Na severní straně ležel úzký pruh věčného sněhu a dívky neváhaly a jako šílené se začaly klouzat a koulovat se. Bylo zajímavé, že turečtí průvodci nemluvili anglicky, dívky zase ne turecky. Bohužel možné bližší seznámení kluci úspěšně sabotovali tím, že hnali zase dál.
Kdykoliv se nás někdo zeptal, odkud jsme, a my odpověděli „from Czechia“ nebo „from Czech Republic“, málokdo nám rozuměl a spousta lidí mylně pochopila, že jsme z Chile. Odpovídali jsme tedy „from Czechoslovakia“a hned každý věděl. Přitom Československo už neexistuje téměř dvacet let a spousta cizinců-tazatelů ho ani nemůže pamatovat. Spousta lidí si myslí, že slovo „Czechoslovakia“ si všichni nostalgicky pamatují, protože to byla dobrá „značka“. Já si myslím, že vysvětlení je prostší. Zemi s tak nezvyklým názvem „Czechoslovakia“ si totiž těžko spletete s jinou.
V této oblasti jsme už bohužel neměli moc přesné mapy, a co bylo horší, ani přesné popisy treku stažené ze všech možných různých koutů internetu. Po obědě na sedle jsme v jednu pokračovali sestupem k jezírku Libler, kam jsme došli asi po hodině. Přestože tu byli mužíci, myslím, že hlavní cesta nevedla úplně u jezera, ale trochu víc na sever po úbočí. Drželi jsme se dál údolí s horskou říčkou. Horské louky s rododendrony pomalu začínalo střídat pásmo lesů a na levé stráni jsme spatřili větší pasteveckou osadu. Mohlo se jednat o vesnici Pişenkaya, ale osada byla úplně prázdná a nezdálo se, že by z ní vedla cesta dál. Naopak pořádná cesta byla na druhé straně řeky a po chvíli už začala být dokonce i sjízdná. Pak jsme zřejmě prošvihli odbočku traverzem na sever směr jezero Karagöl (i když řeka zde byla už tak široká, že bychom ji museli přebrodit) a dál jsem sklesávali údolím podél řeky a ztráceli tak cenné výškové metry. Došli jsme až ke křižovatce, z které vedla cesta na levý svah směrem na městečko Binektaşı, šli jsme tedy tudy.
Tady se nám stalo něco velmi neobvyklého, potkali jsme dva obrovské psy (první, které jsme potkali v Turecku). Zvláště jejich obrovské obojky s hřeby naháněly hrůzu. Naštěstí se po chvilce objevil i jejich majitel, zřejmě Turek, který měl nedaleko chatu. Nezdálo se mi, že by je měl příliš pod kontrolou, ale naštěstí se nás psi trochu báli.
Šli jsme tedy dál, k naší lítosti se cesta držela zhruba po vrstevnici a občas spíš klesala, než aby stoupala. Pořád jsme hledali nějakou cestu nebo možnost, jak bychom se dostali na hřeben po naší levé straně, ale nic jsme nenašli. V sedm jsme už byli za vesnicí či městečkem Binektaşı, pomalu se začalo stmívat a my jsme stále neviděli žádné vhodné místo na stanování. Nakonec jsme nad další osadou, kde se oddělovala od hlavní cesty horní esíčkovitá odbočka, našli malou planinku obkrouženou právě touto vedlejší cestou i s nedalekým ne moc vydatným pramenem, přece jenom tato oblast už byla trochu sušší i když stále ještě dost zelená.
Zakempovali jsme tedy zase až v osm večer a zase za použití čelovek. Dneska jsem už radši nic o pohodových trecích do pěti odpoledne neříkal. Výškoměr ukazoval pouhých 2000 m n. m…