Expedice Kačkar 2009
9. Zpátky do civilizace
předchozí kapitola : 8. Romantika pod Altıparmakem
Když jsme vstávali v sedm, na obloze bylo ještě oblačno. Zhruba čtvrt hodinky před devátou jsme pak vyrazili, slunce z mraků však taky a bylo zase pěkné vedro. Cesta nevede zpočátku údolím, ale traverzem na jižní hřebínek, jenž pak klesá. Rododendronové porosty s kameny střídá neuvěřitelně barevná louka a borůvčí se zralými plody nás příjemně zdržuje. Potkáváme turistickou výpravu a v ní identifikujeme minimálně dvě naše staré známé Izraelky z Kırmızı Gedik Geçidi. Cestou vidíme zase umělé stvořené potoky lemované žlutým kvítím a pastevecká stezka se najednou v osadě mění ve sjízdnou cestu, což ovšem znamená menší sklon, více serpentin, více prachu a delší vzdálenosti. Prašná silnice se přibližuje údolní říčce, kolem níž je víc a víc udržovaných políček a hospodářských zahrad. Míjíme spoustu osad a lidí, turistů i domorodců.
Naši dlouhou pouť zakončujeme v městečku Barhal (v mapách často označovaném jako Altıparmak) asi ve 13 hodin. Naše cesta se zde připojuje na cestu vedoucí z Olgunlaru až do města Yusufeli, kde teprve začíná zpevněná silnice. Právě do Yusufeli (1050 m) se musíme do večera dostat, protože ráno nám odtamtud jede autobus k letišti. Podle Tomášových informací by to neměl být problém, neboť poslední autobus by měl jet do 15 hodin, ale všechno je jinak. Zjišťujeme, že dnes jel autobus jenom ráno (snad kvůli tomu, že je pátek – pro muslimy je pátek jako pro křesťany neděle). V městečku je plno mikrobusů a aut, tak se snažíme někoho ukecat, ale marně. Naštěstí nám za chvíli pomáhá jeden Istanbulan, kterému se někde po cestě sem rozbilo auto, a také shání odvoz pro celou svou rodinu. Nakonec nám opravdu něco domluví na čtvrtou odpoledne, sám odjíždí dřív.
Chceme si dát oběd a sedáme si na terasu jedné restaurace. V duchu se opět těšíme na nějakou místní masovou specialitu. Nejprve je nám však vysvětleno, že je pátek a že musíme počkat, až se všichni chlapi vrátí z mešity. To netrvá moc dlouho, takže si chceme objednat něco pořádného s tím masem. Je nám však opět vysvětleno, že je pátek a že dnes se podávají jídla pouze bez masa a že pivo tu neseženeme. Dáváme si tedy otráveně aspoň lečo s vajíčkem a čaj.
Zbývá nám dost času a tak si jdeme prohlédnout unikátní byzantský kostelík sv. Jana Křtitele z desátého století – zbytek dřívějšího kláštera. Byl pěkně ukrytý, ale opravdu nádherně zachovalý, mj. i proto, že tři století sloužil jako mešita. Cestou zpátky potkáváme kluka s batohem, který se nás anglicky ptá na penzion. Odpovídáme mu, že jde správně a já si libuji, jak jsem tomu cizinci všechno krásně rozuměl. Napadne mě však podezřelé vysvětlení, které se vzápětí potvrzuje, když potkáváme zbytek jeho skupinky holek a kluků. S nimi už rovnou mluvíme česky.
Na domluvené místo srazu přicházíme přesně, náš slíbený odvozce však nepřichází. Po dvaceti minutách to vzdáváme a vydáváme se směr Yusufeli po svých, doufáme však, že brzo něco stopnem, je to přece jenom přes třicet kilometrů. Asi po kilometru nám v protisměru zastaví mikrobus a z něj nám náš domluvený odvozce nadává, kam jdeme, že jsme na něj měli počkat ve městě. Slibuje nám, že do patnácti minut pro nás někdo přijede. Ptáme se ho na cenu, prý 75 lir za všechny. V 16.45 přijíždí pětimístný pickup, který řídí tak šestnáctiletý kluk, vedle něj sedí ještě mladší kluk a ještě jeden dospělý. Vysvětlují nám, že pojedeme za 80 lir, rezignovaně souhlasíme, bágly házíme na korbu a sami se soukáme na zadní sedadlo.
To byla tedy jízda. Sice jsme nejeli asi víc než šedesátkou, ale v tom terénu a těch serpentinách to bylo jako při stoosmdesátce. Vlasy mi sice nezbělely, ale na uklidnění jsem spořádal všechny svoje bonbóny, které byly určeny původně na cumlání do letadla.
V 18,00 nás kluci vysadili na „otogaru“ v Yusufeli. Bylo to opravdu už pořádné čtyřtisícové „město“ s parkem, pravoúhlou soustavou silnic a několika světelnými křižovatkami. Ihned kupujeme lístky na ranní autobus do Trabzonu za 35 lir na osobu a jdeme se ubytovat do nedalekého hotelu Barhal u řeky. Máme štěstí, kvůli nějakým místním závodům mají volný poslední pokoj, třílůžkový a s příslušenstvím za 23 lir na osobu.
Pomocí sprchy a čistého oblečení se z nás stávají úplně jiní noví lidé a jdeme se navečeřet do restaurace u hotelu. Z krásného výhledu na řeku nás zaujme pivní bar (považte v horách v muslimském Turecku!) na druhé straně řeky a o naší další části večerního programu je rozhodnuto. V baru jsme byli navíc obsluhováni (na Turecko) ne moc zahalenými ženami! Po napojení jsme se prošli po městě, dali si ještě něco v jiné restauraci, znovu navštívili pivní bar, koupili vodu a zhruba o půlnoci šli na kutě.