Expedice Kačkar 2009
3. Přiblížení k hoře Kačkar
předchozí kapitola : 2. Přesun do hor
Kvůli našemu ideálnímu počtu 3 členů expedice jsme ještě doma řešili, jak to uděláme se stany/-em. Tom měl k dispozici Jurka Atak 2, tedy stan pro dvě osoby. Já měl Atak 3, tedy stan (až) pro tři osoby, a skutečně před dvěma roky jsme ve třech byli s tímto stanem na výpravě v ukrajinských Karpatech a vešli jsme se tam s tím, že naše batohy byly na jedné boční straně. Můj Jurek má totiž jenom jednu, a sice ne moc velkou předsíňku. Další možnost byla vzít Honzův stan Alpine 3, jež byl největší a s dvěma předsíňkami, kde by se v případě nouze dalo i vařit na benzíňáku, bohužel však byl také nejtěžší a už leccos pamatoval. Nakonec tedy padla volba na můj stan, mj., i protože byl nejnovější a byl zde jakýsi předpoklad, že bude mít stále ještě dostatečně nepromokavou podlážku, a dále byl i o kilo dvacet lehčí než Honzův. Moc se mi tedy nezamlouvala představa vaření na benzínu zrovna v mém relativně ještě málo používaném stanu, ale nakonec k tomu ani kupodivu nedošlo. Při pocitu hrdosti, že to bude právě můj stan, který se podívá na Kačkar, mi ani nedošlo, že to automaticky znamená, že stan beru já a budu mít tedy - ač nejslabší člen výpravy - nejtěžší batoh. Tomáš sice od druhého trekového dne nesl mé duralové kolíky a poslední den treku i kamarádsky mé duralové tyčky. Ale zatímco postupem času jídla v batohu všem ubývalo, rumu v batohu všem ubývalo, a dokonce i benzínu ve vařiči Honzovi v batohu ubývalo, stan byl celou výpravu v mém batohu stejně těžký, dokonce občas, když bylo ráno mokro, i o něco těžší.
V každém případě jsme hned první noc ve stanu zjistili, že se tam vejdeme sice všichni tři, ale batohy musí zůstat venku, ač zabalené do pláštěnek. Kluci to už tušili předem, ale mě samotného to opravdu překvapilo, neb jak už jsem zmínil, před dvěma lety jsme tam byli tři i s batohy. Život je holt pořád nějaká změna…
Ráno po polévkové snídani a sbalení věcí se nám podařilo vyrazit včas už v devět hodin. Předtím se zrovna úplně roztrhala oblačnost, takže jsme aspoň na chvíli mohli jasně vidět, kam jdeme, totiž sedlo na hřebeni jihozápadně od jezera Derebaşı. Mlha však rychle stoupala z údolí a navíc se valila i z druhé strany sedla, takže dál už to s viditelností nebylo tak růžové, i když určitě lepší než den předtím.
Od jezera to vypadalo celkem jednoduše a ani zpočátku cesta do kopce nebyla moc prudká. Posledních sto výškových metrů však bylo téměř úplně svislých. Nakonec jsme se tam však zhruba v 10,30 dostali, Honzova GPSka ukazovala 3215 m n. m. Podle plánků jsme se zde měli napojit na stezku podél hřebenu z druhé strany, která vede přes Kavronské sedlo, bezejmenné jezero až k jezeru Deniz pod Kačkarem, a skutečně tu stezka byla, řádně značená kamennými mužíky. Dokonce i první část stezky byla hezky vyskládaná z placáků, div ne pro povozy.
Do Kavronského sedla (Kavron Geçidi 3270 m n. m) jsme dorazili asi po hodině v 11,30. Obešli jsme první hřebínek přesně podle plánku do údolí a zde se měla cesta dál rozdvojovat. Bohužel značení mužíky zmizelo. Rozhodovali jsme se, zda to střihnout severní nebo jižní cestou. Severní varianta představovala zpočátku větší převýšení, avšak lezlo by se hned nahoru. Jižní cesta měla tento hřeben zřejmě téměř celý obejít po úbočí, z našeho místa by to však znamenalo ještě trochu slézt a ztrácet zbytečně těžce nabyté výškové metry se nám nechtělo. Nakonec jsme tedy kompromisně vylezli na hřeben trochu jižněji a z něj jsme pokračovali po vrstevnici, tato cesta však vedla po nestabilních kamenech a nešlo se nám zrovna nejlépe. Po chvíli jsme navíc stejně trochu museli sklesnout, neboť jsme byli nuceni obejít nepřekonatelné skalní stěny. Z vrchní části údolí jsme pak viděli směrem zpátky i mužíky, bohužel předtím v našem směru vidět nebyli. Tom se nám pak později přiznal, že ve všech popisech na síti byla tato cesta popisována vždy jen v opačném směru, což mnohé vysvětlovalo.
Před Nameless Lake nás čekal
ještě přelez jednoho hřebínku a ještě
jedno
menší sedýlko, cesta zde
však už byla dobře patrná. Bezejmenné
jezero bylo
nádherné s dobrou možností
stanovat. My se však chceme dostat co nejblíž
Kačkaru, takže to střiháme vlevo přes
další sedlo k Mořskému jezeru
(Deniz
Gölü) ve výšce 3350. Ze sedla
nad jezery je opravdu překrásný
výhled. 
Cesta
k plesu Deniz je poněkud dobrodružnější
v příkrém svahu
s prudkými ledovcovými svahy
vedoucími přímo do jezera. Už
z dálky
vidíme, že tu dnes asi nebudeme nocovat sami.
V průvodci bylo napsáno něco
pouze o čtyřech místech pro stan, takže
s napětím počítáme již
stojící
stany. Upřímně řečeno, zpátky k Nameless
Lake se mi jít tedy nechce. Celkem
je stanů osm, ale hned u prvního stanu
dostáváme česky informaci o ještě asi
dvou dalších místech, takže jedno
zabíráme a ve čtyři odpoledne shazujeme
batohy a začínáme stavět stan, dokud
neprší.
Dychtivě zjišťuji, co všechno tu táboří za národnosti. Izraelci, Francouzi, Poláci, Slováci, Američané, Turci? Mé nejasné tušení se potvrzuje: všichni jsou Češi. A jsme tu dnes jednoznačně nejstarší…