Expedice Kačkar 2009
8. Romantika pod Altıparmakem
předchozí kapitola : 7. Pohodový výlet 2
Dnes vycházíme v 8,30 po vinoucí se cestě nad tábořištěm, ale cesta po chvíli v malé prázdné osadě končí. Pokračujeme tedy lesem strmě nahoru na hřeben, avšak po chvíli ztrácíme Honzu a tak se s Tomášem rozhodujeme co dál, protože před námi se objevuje kolmá skalní stěna. Nakonec se rozhodujeme traverznout to na východ, odkud jsme přišli, a docházíme až do úbočního stoupajícího údolíčka s loukou. Toto údolíčko jsme viděli už z našeho tábořiště, neboť kolem něj se táhlo až do mírného sedla na hřebeni. Původně jsem dokonce i uvažovali, že bychom se jím vydali, ale pak jsme dali přednost cestě, která však, jak už jsem se zmínil, po chvíli skončila.
Objevujeme s Tomem bystřinku, kterou křižuje vodní kanálek – jakýsi umělý vodorovný potok a ihned doplňujeme naše prázdné petky vodou a Tomáš dokonce i pere.
Pokračujeme vzhůru v příšerném vedru a louka začíná být neuvěřitelně strmá. Musíme dělat čím dál častěji přestávky, ale v tak obrovském sklonu není vůbec jednoduché shodit dvacetikilový batoh a položit ho, aby se neskutálel dolů, a pak ho zase nasadit.
Nakonec před polednem konečně dorážíme na sedlo (2600m) a šťastně se tu setkáváme i s naším ztraceným kamzíkem Honzou, který přišel po hřebínku z jihovýchodu, a obědváme.
Na jižní straně pak pozorujeme druhé údolí, jež vede z městečka Barhal až k našemu dnešnímu cíli – jezeru Karagöl (Černé jezero) pod horou Karataş (Černý kámen).
Na úbočí pod námi je patrná i stezka, ale na rozdíl od travnatého jižního svahu je ten severní dost kamenitý s rododendronovými porosty. Vyzkoušeli jsme různé cesty a jako nejlepší se ukázala Tomášova, tj. pokračovat ze sedla po hřebínku západním směrem až na planinku na vedlejším sedýlku, kde se objevila křižovatka pěšin. Pěšinu po hřebeni křižovala pěšina, po níž jsme původně chtěli jít ve středu z Pişenkayi ke Karagölu, ale kterou jsme nenašli. Tato cesta pak po úbočí trochu klesla až k již zmíněné stezce z Barhalu k jezeru. Po ní jsme již v pohodě víceméně po rovině dorazili v 13,15 k jezeru Karagöl (2700m), respektive k nejspodnějšímu z několika ples v okolí.
Blízko jezera jsou patrné stopy po dřívějším osídlení, zbytky kamenných zdí asi tří stavení, trochu netypicky zapuštěných pod terén. Zase jsme tu nikoho nepotkali. Postavili jsme stan, schovali batohy a ve dvě hodiny vyrážíme na lehko na sidetreky. Kamzík Honza na vrchol Karataş (3377m) a my s Tomem pouze k horním jezerům. Cesta byla celkem jednoduchá podél říčky a dokonce i z valné části značená mužíky. Asi v polovině se nám ztratila, takže dorážíme po čuchu. Po nějakých dvou až třech stech výškových metrech jsme konečně u horního jezera. Sedlo mezi Karataşem a dalším z prstů Altıparmaku (Altıparmak znamená turecky „šest prstů“ – šest vrcholů) je ještě o nějakých sto metrů výš. Po chvíli objevujeme další jezero téměř vedle a pak ještě i minijezírko, u kterého je skutečně právě tak jedno místo na stan, přesně jak stálo v jednom popisu, který našel Tomáš.
Po náležitém pokochání se vracíme v 17,30 ke stanu. Máme hlad a Honza nikde. Ne, že bychom bez něj nemohli jíst, ale Honza byl majitelem benzínového vařiče a my bychom ho stejně asi nedokázali sami zprovoznit. Nemůžeme to už vydržet a pokoušíme se sestavit vařič a uvést ho do provozu i bez jeho majitele. Před výbuchem nás v 18,30 zachraňuje s děsem v očích Honza, který se vrátil právě včas těsně před zažehnutím, aby vařič obrátil a sestavil ho do správné polohy. Po chvíli si už pochutnáváme na naší poslední vlastnoručně připravené večeři na tomto treku. Večer pak sledujeme nádherné přírodní divadlo na východním obzoru, kde mraky ve tmě prosvěcují zezadu blesky. Neslyšíme hromy a tak doufáme, že bouřka je hodně daleko, neboť mraky jsou přesně v naší výšce.
Dneska to bylo naposledy, kdy jsme s plnou polní stoupali. Od zítřka už budeme jenom sklesávat do civilizace…