Expedice Kačkar 2009
4. Výstup na nejvyšší bod výpravy
předchozí kapitola : 3. Přiblížení k hoře Kačkar
Ve všech popisech výstupu na vrchol Kačkar se doporučuje vstát co nejdříve, neboť pouze dopoledne bývá dobrá viditelnost a s postupem dne se to kvůli vzrůstající oblačnosti horší a horší. Nám se to podařilo mezi půl šestou a šestou - a po uvaření a snězení ranní polívky jsme vyrazili. Stan a věci jsme samozřejmě nechali v základním táboře u plesa Deniz. Bylo celkem jasno, i když z jihu už se začínaly trochu valit mraky. Nešli jsme sami, ale samozřejmě s celou českou kolonií ze základního tábora. Čekalo nás 600 výškových metrů plus dva až tři ztracené spády, podle toho, jak to kdo střihnul.
Nejprve bylo třeba vylézt na sedlo nad jezerem. Následoval mírný sestup do údolní planinky pod hřbetem Kačkaru, kde byl vtipně umístěn ještě jeden kamenný kopeček. Ten se dal alternativně obejít zleva sněhem kolem ledového jezírka. Pak už se šplhalo po kamenném úbočí hlavního hřbetu na vrchol, cestou však bylo ještě pár sněhových polí docela v prudkých sklonech, takže nebylo úplně nejjednodušší je překonat. Čím výš, tím víc byly kameny nepříjemně namrzlé, a já jsem tu měl už docela problémy.
Nad posledním sněhovým splazem jsem už spatřil tureckou vlajku na vrcholu, což byl docela významný orientační bod, na mužíky se tu už nedalo moc spoléhat, a vlastně zezdola ani nebylo pořádně poznat, který bod hřebene je nejvyšší. Posledních 50 výškových metrů jsem vlajku už neviděl, tak jsem musel jít naslepo. Došel jsem na opravdu ostrý hřeben a po něm jsem se bezpečně dostal až na vrchol.
Diplomaticky řečeno, pořád mi ještě nebylo moc dobře, takže jsem byl rád, že se mi sem vůbec podařilo dojít, i když z české kolonie jako poslední. Bylo půl jedenácté a bohužel na severu směrem k Černému moři mlha, takže výhled nic moc. Tomáš už tu pár minut byl přede mnou a Honza, který sem dorazil toho dne asi jako první, prozkoumával zatím okolní vrcholky v dáli. Po chvíli sezení jsem si uvědomil, jaká je tu zima. Víc než nula tu určitě nebylo. Tak teď jsem nejvýš, co jsem kdy byl. Nádherný pocit mi trochu zkalilo pomyšlení, že cesta dolů bude zřejmě náročnější než výstup nahoru.
Snědl jsem sušenku, s Tomem jsme se navzájem vyfotili a přidali jsme i vzkaz pro Lenku s Dušanem do pamětní knihy ve schránce na vrcholu, až sem příští rok vylezou. Mezitím ostatní už odešli, Honza se vrátil k nám, takže i my jsme se jali sestupovat. Cestou jsme potkali několik stoupajících výprav s průvodcem i bez průvodce, turecké i zahraniční. Do základního tábora u Deniz Gölü jsme se vrátili okolo dvanácté.
Zhruba po hodině jsme už sbalení mašírovali směr vesnička Olgunlar, která leží v nadmořské výšce téměř 2250 m, takže nás čekalo klesání 1100 m (z Kačkaru 1700 m, a kdybychom započítali i výstup nahoru, tak celkové denní převýšení by se vyšplhalo na víc než 2300 m – slušný výkon, ne?). Po dobře značené cestě jsme se dostali zase do krásně zeleného údolí s barevnými květy, hluboko pod úroveň mraků, takže jsme dohlédli téměř až do cíle dnešní cesty. Ve dvě hodiny jsme minuli obrovské tábořiště Dilber Düzü, s opravdu velkým počtem stanů, jídelnou i chemickým záchodem a pasoucími se koňmi - nosiči. Zjevně zde byla základna pro výstupy na Kačkar pro organizované výpravy.
Po asi další hodince jsme potkali čtyři krajany jdoucí opačným směrem. Od té doby jsme se již nepovažovali za nejstarší Čechy v oblasti, což nás skrytě těšilo. Podle Tomáše i Honzy ti krajané totiž vypadali starší než my. Pasy jsme jim ale nekontrolovali, takže nevím, jak na to kluci přišli. I když se to na fotkách možná úplně nezdá, ve skutečnosti totiž my všichni tři i přes naše obrovské zkušenosti vypadáme velmi mladě. Nikdo by nám totiž náš skutečný věk nehádal, zejména v noci z ani ne dvě stě metrů, a to nemusí být ani moc hustá mlha. Takže třeba ti čtyři krajané, co jsme potkali, jenom tak staře vypadali, ale to jsem trochu odbočil.
Cestou do Olgunlaru jsme ještě prošli prázdnou, ale malebnou pasteveckou letní vesničkou s názvem Nazaf Yayla (v některých pramenech též Nastaf Yaylasi). Domy či spíše příbytky měly kamenné stěny a střechy z vlnitého plechu. Kolem vesničky se rozprostíraly majestátní kamenné ohrady.
V půl šesté večer se ubytováváme v jednom z penzionů v Olgunlaru. Za třílůžkový pokoj bez příslušenství s večeří a snídaní chtěli za každého 45 lir, tedy žádná láce. Teplou vodu pouštěli až od půl osmé, večeře se podávala v půl deváté. Kluci se tedy rozhodli, že prozkoumají vesnici, zda někde neprodávají pivo. Já jsem zůstal na pokoji, neboť jsem správně tušil, že tu stejně žádné pivo mít nebudou.
K večeři byly těstoviny s lečem bez masa či uzeniny a k tomu ještě vtipně okurkovo-rajčatový salát a nezbytný čaj. Rajčata mám docela rád, ale upřímně řečeno, biftek je biftek. I při našich večeřích v přírodě z vlastních zásob jsme vždycky měli v hrnci aspoň kousek lančmítu nebo tuňáčka. Uklidňoval jsem se, že snad ještě není všem dnům s masem konec…