Expedice Kačkar 2009
6. Pohodový výlet 1
předchozí kapitola : 5. Pleso v mlze
Probudili jsme se do nádherného azura. Najednou jsme pořádně viděli, kde to vlastně vůbec jsme. Pohled na horu Mezovit byl neuvěřitelný. Dokonce jsme našli i ono hořejší jezero Büyük Deniz. Byl však čas vyrazit, čeká nás pěkná štreka - o 1500 výškových metrů dolů přes Yukarı Kavron až téměr k Ayderu a odtud jiným údolím zas o 1000 m nahoru až za poslední vesnici, kam vede cesta směrem na sedlo Kırmızı. Takže jsme přecházeli z jedné oblasti Kačkaru do druhé, ze severnější oblasti Kavronu do jižnější oblasti Altıparmaku. To jsme si však ještě plně neuvědomovali, alespoň ne já, takže v devět hodin jsme s plnou polní radostně vyrazili.
Cestou do Yukarı Kavronu jsme potkávali opravdu hodně turistických výprav, nebylo divu, počasí bylo skutečně nádherné. Těsně nad Yukarı Kavronem jsme díky jasnu teprve dnes mohli krásně vychutnávat tu nádheru údolí táhnoucího se k jezeru Derebaşı, kde jsme náš trek před čtyřmi dny začínali.
V 11,00 jsme už seděli u stolu v Yukarı Kavronu před námi již dobře známou občerstvovnou a popíjeli pivo Efes. Honza objednal steaky. Obsluha mu zřejmě ale nerozuměla, takže po čtyřiceti minutách a druhém pivu jsme čekání vzdali a vytáhli vlastní zásoby. V poledním žáru jsme začali po nezpevněné silnici sestupovat směr Ayder. Bylo opravdu vedro, naštěstí jsme brzo klesli do pásma lesů. Po cestě začalo pomalu přibývat piknikujících tureckých rodin a nám už se opravdu začalo zdát o steacích. Zhruba ve dvě jsme to už nevydrželi a v rekreační osadě na plácku nad Ayderem zašli do jedné z restaurací u cesty a objednali si jídlo s masem „from cow“ – tedy s hovězím. Výsledek naší objednávky v angličtině byl docela napínavý, ale ohromující, asi nejlepší jídlo našeho treku. Dostali jsme pánev s velmi chutným grilovaným mixem masa a zeleniny přímo i s vařičem na stůl. K tomu ještě salát, obloha a čaj.
Po jídle se udála zajímavá příhoda. Asi každému je jasné, že v muslimském Turecku jsou trošku jiné kulturní zvyklosti než na kontinentální Evropě, zejména v chování mezi muži a ženami. Vedle nás seděl v restauraci mladý turecký pár, zřejmě turisti z Istanbulu nebo nějakého většího města, protože slečna neměla na hlavě šátek, což zde na venkově nebylo běžné. Mladík odešel od stolu a slečna se osmělila a zeptala se nás, jakou spolu mluvíme řečí, odkud jdeme atd. Chvilku jsme si povídali. Pak se však vrátil její partner a náš rozhovor náhle ustal. Začal však velmi hlasitý a sugestivní monolog mladíka směrem k dívce, při tom vstali a rychle odešli. Ani jsme nemuseli rozumět turecky a bylo nám jasné, o co jde…
Po chutném druhém obědě jsme ve tři zase vyrazili a došli až téměř k městečku Ayder. Těsně nad ním jsme uhnuli po odbočce do údolí vedoucím do osady Avusor. Jednalo se o stejný druh nezpevněné silnice, která se držela zhruba 30 až 50 m nad horskou údolní říčkou a tvořila neuvěřitelné serpentiny. Šli jsme takto asi pět hodin, pořád bylo vedro, i když s časem a výškou přibývalo mlhy. Prošli jsme okolo asi dvou až tří vesnic nebo osad, až jsme došli do poslední, kde končila silnice, a tou byl Avusor (2400 m n. m.). Bylo to téměř městečko, rozhodně tu byly obchody a kavárny. My jsme však přišli už skoro za tmy a museli jsme najít místo na stan. Šli jsme tedy ještě kousek za vesnici a v osm večer jsme zakempovali za vydatného přispění našich čelovek. Vzpomněl jsem si, jak mě Tom ujišťoval, že nebudeme chodit déle než do pěti: „Dneska se nám to nějak protáhlo, že?…“